Strach z odevzdání se
Člověku je dána snaha odlišit se od ostatních stejně jako někam patřit.
Chceme mít svoje osobní zájmy a zároveň chceme žít s bližními v partnerství a v zodpovědnosti. Člověk, který se vyhýbá odevzdání se, žije jen pro svoje já a svoji sebezáchovu. Chce být co nejvíce nezávislý, nikoho nepotřebovat, nikomu nebýt vděčný a zavázán. Distancuje od ostatních a nikoho k sobě nenechá přiblížit. Přiblížení se, pociťuje jako strach a ohrožení svého životního prostoru, své nezávislosti.
Pozadím tohoto chování může být zkouška druhého, zda vydrží a nenechá se jeho chováním odradit, což je pro něj potvrzením, že má pro druhého hodnotu a může mu začít důvěřovat. Mohou si totiž tajně důvěrný vztah přát a tedy i to, aby se o ně druzí ucházeli a vystavuje je různým zkouškám.
Bývá to však beznadějný bludný kruh neboť kdo by si nechal líbit nepřátelské, bezohledné a nenávistné chování. Své zraňující, opovržlivé a neempatické chování mívají tito lidé odštěpené od celkového prožívání a slouží jim k uvolňování napětí bez jakýkoli pocitů viny. Strach a agrese spolu totiž úzce souvisí.
Jak tento strach vzniká?
Kromě prenatálních a nitroděložních vlivů bývá v nejrannějším dětství těchto lidí nelibost, úzkost a nedostatek bezpečí. Mohou cítit intenzivní hlad, chlad, bolest, nadměrné zatížení smyslových orgánů (např. nadměrný hluk, světlo), omezení svobody pohybu (třeba omezováním pohybu delším zavřením v postýlce, samotné v bytě nebo třeba svazování), mohou cítit příliš obtěžující blízkost a zásah druhých (např. sex. zneužívání či časté odkládání k cizím lidem a neempatické zacházení) ,mohou cítit intenzivní osamělost (odmítání a ponižování).
Na takové a podobné zacházení může malé dítě reagovat uzavřením se před světem, bezmocným vztekem a křikem, později bitím kolem sebe, které je zcela necílené neboť v nejrannějším dětství ještě neexistuje rozlišování mezi já a ty. Úzkost a strach, kterou při tom všem může malé dítě prožívat je při tom tak obrovská, že jí vnímá jako ohrožení celé své existence a života. Podobně je prožívaná agrese a zlost a dítě je úplně posedlé se jich zbavit. A udělá to reflexním stažením a odtažení od světa nebo útokem či reflexním předstíráním smrti (zkameněním).
V dospělosti pak tito lidé třeba říkají, že si připadají jako v rakvi a uprostřed života jako mrtví. Je to zážitek vraždy duše. Je to stav srovnatelný s naprostým ochromením. Je to bázlivá existence spojená s vinou, že jsem vůbec přežil a snesl takové ponížení. Je to trauma.
Závěrem můžeme říci, že u těchto lidí jsou životní impulzy odštěpeny od citového života a emocionální pochody a rozumové zkušenosti se nespojují do jednotného prožívání.
Je to jakoby chyběly na paletě střední tóny, kdy je jenom černá nebo bílá a to vše v důsledku absence emocionálních vazeb k druhým lidem.
Nezávislost těchto lidí slouží jako ochrana proti strachu z blízkosti.
Bůh traumatu je strašný, nespravedlivý, chaotický, temný….