Sex a vztahy

Láska, touha milovat a být milován patří mezi nejdůležitější věci v životě.

V každém milostném setkání můžeme rozvíjet své nejlepší stránky a zároveň je ohrožena naše svébytnost, nezávislost a to tím víc, čím více milujeme, druhému se otevřeme a přiblížíme. Do vztahů investujeme úplně všechno a také o všechno můžeme přijít.

Kolik svobody nebo vazby jednotlivec potřebuje a snese, nejde vyjádřit obecně platnou normou neboť životní příběh, dispozice, sociální situace jednotlivých lidí se příliš liší.

Sexualita je velmi křehká rovina a indikátor lidské blízkosti.

Proč někdo upřednostňuje klasický sex a jiný sex perverzní, proč je někdo polyamor a jiný asexuál , proč někdo zapojuje do sexu různé fetiše, preferuje voyerství, SM praktiky apod. Co dělat, když jeden z partnerů požaduje sexuální praktiky, které jsou pro druhého nepřijatelné?

Samozřejmě je hodně důležité o svých sexuálních potřebách otevřeně s partnerem mluvit a zároveň druhého do ničeho nenutit neboť tlak zahání člověka do kouta a stupňuje odpor k sexu a časem i vztahu.

Někteří lidi mají potíže v kontaktu s druhými lidmi již od dětství a následně v dospělosti.

Jak má takový člověk na někoho druhého přenést vzrůstající touhu po blízkosti a vzájemnosti, po lásce a něze a jak na druhého přenést rozvíjející se sexuální žádost? Tito se neumí o druhého ucházet nebo dobývat, neumí svádět, emocionální vyjádření jsou jim cizí a chybí vcítění se do druhého. Tito lidé, mající strach z lidské blízkosti, se pouštějí většinou jen do nezávazných, snadno ukončitelných nebo ryze sexuálních vztahů, v nichž sexualitu odštěpují od svého citového života. Partner je pro něj jen uspokojovatel jeho smyslů a jinak ho už nezajímá. Chrání se před hlubším vztahem,před vazbou útěkem, Tu prožívá jako ztrátu svobody, integrity jeho samého. Takový člověk je schopen se otočit ještě i před oltářem.

Tito lidé neznají něžnou předehru nebo je zoufale nudí,bezohledně směřují jen ke svému cíli. Místo něhy začnou partnerovi ubližovat, tvrdě s ním jednat a způsobovat bolest.

Po sexuálním aktu se partnera snaží co nejdříve zbavit neboť se obává citových nároků partnera. Horší bývá, když si na partnerovi řeší ambivalenci mezi pocity lásky a nenávisti, kdy partnera vystavuje stále novým zkouškám, v nichž se má osvědčit. To se může vystupňovat až po duševní sadismus nebo typický sadismus. V okamžiku zvlášť vřelého projevu ho duševně zasáhne na jeho nejranitelnějším místě a zesměšní ho, stejně jako oni sami kdesi v dětství byli zesměšňování většinou svými rodiči. Pokud je partnerem masochista, který má pocity viny a strachu, že partnera ztratí, nechává si toto vše líbit nebo dokonce z trápení pociťuje rozkoš. Pokud začne masochista sadistu nenávidět, je mu to vytknuto s tím, že se projevila jeho skutečná povaha.

Citový chlad a odštěpená pudová stránka , neintegrovaná do celku osobnosti se může vystupňovat až k extrémům jako je znásilnění nebo vražda z vilnosti,myslitelné jsou všechny zločiny plynoucí z pudových deviací. Jedná se o nevědomou projekci nenávisti a pomsty, jež původně patřila referenčním osobám dětství.

Jiným typ lásky a touhy prožívá člověk, který se v lásce vciťuje až moc a může se vystupňovat až ke zrušení hranice mezi já a ty. Tento člověk má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti, umí poskytovat partnerovi bezpečí. Má strach ze ztráty partnera a to natolik, že žije již jen skrz partnera, jakoby se stal tím druhým a rozpustil se v něm, samou láskou by partnera tzv. snědli. Mají příliš málo vlastního života a umějí se přizpůsobit každému novému partnerovi, hlavně když nezůstanou sami. Problemem je pokud tato forma lásky přeroste v tzv. lásku vyděračskou. Ráda se maskuje v přehnanou starostlivost, za níž se skrývá touha ovládat, probuzení pocitů viny pokud partner neusposlechne až sebevražednému vyhrožování.

K partnerskému životu patří tvůrčí odstup, který oběma partnerům umožňuje, aby byli sami sebou a rozvíjeli se v sebe samé. Pokud je však vztah o závislosti jednoho na druhém, kdy jeden partner má posloužit jako objekt, jako nedospělé dítě, může tento odejít za takového vztahu a osvobodit se dříve než se láska promění v nenávist.

Sexualita je pro tento typ lidí méně důležitá než něha a bezhraniční láska, tedy v tom co je a není dovoleno. V případech velké závislosti se u nich setkáváme se všemi možnými formami masochismu a naprosté poslušnosti, za níž je představa, že je to jediný způsob jak si partnera udržet.

Dalším typem vztahu je ten, který je silně založen na sebepotvrzení. Takový jedinec si neustále hledá nového partnera s nímž odehrává to samé co s předešlými. Nacházíme zde vysloveně sukničkáře a svůdkyně mužů. Sbírají skalpy a jejich pocit vlastní hodnoty závisí na počtu jejich obětí a láska je pro ně jen hra, ve které musí být oni vítězi. Jejich nároky na lásku jsou velké a jejich životem se táhnou zklamání, nespokojenost, nálady a obviňování spojené s vyžadováním stále nových důkazů lásky, kterých se nemůže nasytit. Patří sem časté scény, výčitky, katastrofické reakce. Pod tím vším je však těžko prohlédnutelní směsice citů a vypočítavosti, takže partner nikdy neví na čem je.

Závěrem bych chtěla napsat, že všichni opíráme své první zkušenosti s druhým pohlavím o vzor svých rodičů a sourozenců. Vzájemný vztah rodičů, manželství nebo jiný svazek v němž žijí, zkušenosti se sourozenci formují naše očekávání partnerství, lásky a sexuality.

Pokud jsme měli štěstí, že jsme své rodiče mohli milovat také jako dvojici, aniž bychom si je museli idealizovat, aniž bychom je museli litovat nebo jimi pohrdat nebo je nenávidět, pokud jsme s nimi mohli prožívat jejich nedostatky, starosti a problémy, jejich radosti, soudržnost, pochopení a důvěru, máme lepší vyhlídky, že najdeme partnera, který takovým očekáváním odpovídá.

MUDr. Andrea Dutková

Psychiatrie, psychoterapie, párová terapie, sexuologie